Hlas dobrého pastýře: Carlo Maria Viganó!


Rozhovor s arcibiskupem Carlem Maria Viganem

Victory

včera Poslední neděle doby postní 2020

remnantnewspaper.com/…/4827-a-remnant-…

Michael J. Matt (MJM): Vaše Excelence, jak myslíte, že by obyčejní katolíci měli nahlížet na pandemii covid-19?

+ Carlo Maria Viganò: Pandemie koronavirusu, stejně jako všechny nemoci i samotná smrt, je důsledkem prvotního hříchu. Hřích Adama, našeho prvního rodiče, zbavil jeho i nás nejen božské milosti, ale také všech ostatních dobrých věcí, které Bůh dal stvoření. Potom na svět přišla nemoc a smrt jako trest za neposlušnost Bohu. Vykoupení, které nám bylo zaslíbeno v Protoevangeliu (Genesis 3), prorokováno ve Starém zákoně a završeno vtělením, utrpením, smrtí a zmrtvýchvstáním našeho Pána, vykoupilo Adama a jeho potomky z věčného zatracení; avšak jeho důsledky byly ponechány jako znamení pádu a budou konečně ozdraveny až při zmrtvýchvstání těla, jak vyhlašujeme v Krédu, k němuž dojde před Soudným dnem. To je třeba mít na paměti, zejména v době, kdy základní zásady katechismu nejsou známy nebo jsou popírány.

Katolíci vědí, že nemoc – a tedy epidemie, utrpení a ztráta milovaného člověka – musí být přijímána v duchu víry a pokory, dokonce i jako odčinění za své vlastní hříchy. Díky společenství svatých – díky nimž jsou všechny zásluhy pokřtěných předány všem ostatním v církvi – můžeme tyto zkoušky nést také za hříchy druhých, za obrácení těch, kteří nevěří, a ukrátit čas, který musí svaté duše strávit v očistci. Něco tak hrozného jako covid-19 může být také pro nás příležitostí k růstu ve víře a aktivní charitě.

Jak jsme viděli, vezmeme-li v úvahu pouze klinickou stránku nemoci – v boji proti níž zjevně musíme udělat vše, co je v našich silách – zcela odstraní transcendentální stránku našich životů, zanechajíc je bez duchovního pohledu na život a nevyhnutelně nás uzamkne do slepého a beznadějného sobectví.

MJM: Někteří biskupové a kněží tvrdili, že Bůh „netrestá“ a že považovat koronavirus za bič je „pohanská představa“. Souhlasíte s tím?

První trest vůbec, jak jsem říkal, dopadl na našeho prvního rodiče. Jak však slyšíme v Exsultet (Zajásejte), který se zpívá během velikonoční Vigilie: O felix culpa, qui talem ac tantum meruit habere Redemptorem! Ó šťastná vina, pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený a veliký!

Otec, který své děti netrestá, je nemiluje, ale zanedbává; lékař, který necitelně pozoruje, jak se stav pacienta zhoršuje až ke gangréně, nechce jeho uzdravení. Bůh je milující otec, protože nás učí, co musíme udělat, abychom byli hodni věčného štěstí v ráji. Když neuposlechneme Jeho přikázání a hřešíme, nenechá nás zemřít, ale jde nás hledat a pošle nám mnoho znamení, často velmi přísně. My potom opravujeme naše cesty, litujeme toho, činíme pokání a vracíme se k našemu starému přátelství s Ním. Jste moji přátelé, pokud děláte věci, které vám přikazuji. Myslím, že slova našeho Pána nenechávají prostor pro dvojznačnost.

Chtěl bych také dodat, že pravda o spravedlivém Bohu, který odměňuje dobré a trestá bezbožné, je součástí našeho společného dědictví vyvěrajícího z přirozeného zákona, který náš Pán dal v průběhu dějin každému. Nepotlačitelné volání do našeho pozemského ráje, které ukazuje i pohanům, jak je katolická víra nezbytným dovršením všeho, co jim upřímná srdce dobré vůle napovídají. Překvapuje mě, že v dnešní době, místo zdůrazňování této pravdy, vepsané hluboko do srdce každého člověka, se zdá, že ti, kteří mají tak velký soucit s pohany, nepřijímají něco, co církev vždy považovala za nejlepší způsob, jak je přitáhnout.

MJM: Cítí vaše Excelence, že existují určité hříchy, které vyvolaly Boží hněv spíše než jiné?

Zločiny, které každého z nás v Božích očích poskvrňují, jsou dalším úderem kladiva do oněch hřebů, které probodly svaté a ctihodné ruce našeho Pána, ránou bičem, který odtrhává maso z Jeho nejsvětějšího těla, plivnutím do Jeho drahé tváře. Kdybychom si jen tyto věci uvědomili, už bychom nikdy nezhřešili. A hříšníci by v hlubokém zármutku plakali po celý zbytek jejich života. Ale, co se ve skutečnosti stalo: během svého utrpení náš božský Spasitel vzal na sebe nejen prvotní hřích, ale také všechny hříchy, které všichni lidé spáchali a spáchají. Nejpodivuhodnějším je, že náš Pán šel zemřít na kříži, když jen jedna kapka Jeho nejdražší krve by stačila k vykoupení nás všech. Cuius una stilla salvum facere totum mundum quit ab omni scelere (vždyť jediná její krůpěj stačila, aby všeho lidstva hřích obmyla), jak nás učí svatý Tomáš.

Stejně jako hříchy spáchané jednotlivci, jsou zde i hříchy společností, národů. Potrat, který stále vraždí nevinné děti i během této pandemie; rozvody, eutanazie, odpornost tzv. homosexuálních „manželství“, oslavy sodomie a dalších hrozných zvráceností, pornografie, demoralizace dětí, spekulace finanční elity, znesvěcování neděle a seznam by mohl pokračovat…

MJM: Mohu se zeptat, proč vaše Excelence rozlišuje mezi hříchy jednotlivců a hříchy národů?

Svatý Tomáš Akvinský učí, že je povinností jednotlivce rozpoznat, uctívat a poslouchat jediného pravého Boha. Stejně tak společnosti, které zahrnují mnoho jednotlivců, nemohou neuznávat Boha, ale mají zajistit, aby jejich zákony umožnily členům společnosti dosáhnout duchovního cíle, k němuž byli určeni. Existují národy, které Boha nejenže ignorují, ale otevřeně ho popírají. Existují také národy, které vyžadují, aby jejich občané přijímali zákony odporující přirozené morálce a katolickému učení, jako je uznání práva na potrat, eutanázii a sodomii. Jiné demoralizují děti a ničí jejich nevinnost. Ti, kteří lidem umožňují rouhat se Božímu Majestátu, neuniknou Božímu trestu. Veřejné hříchy vyžadují veřejné vyznání a veřejné usmíření, pokud se usiluje o veřejné odpuštění. Nezapomínejme, že církevní společenství, které je také společností, není vyňato z nebeského trestu, když se jeho vůdcové stanou zodpovědnými za kolektivní přečiny.

MJM: Říká vaše Excelence, že církev může mít chyby?

Církev byla vždy svatá, protože je mystickým tělem našeho Pána a Spasitele, a bylo by nejen unáhleností, ale dokonce i rouháním, kdybychom byť jen začali uvažovat, že by tato božská instituce, kterou Prozřetelnost umístila na tuto zemi, aby nám všem poskytovala milost jako jediná archa spásy, mohla být dokonce jen minimálně nedokonalá. Chvály, jež zpíváme o Matce Boží – jíž nazýváme Mater Ecclesiae –, mohou být zpívány o církvi, Prostřednici všech milostí skrze svátosti, Matce našeho Pána, na Jehož údech církev spočívá. Církev je Archou úmluvy, strážkyní Nejsvětější svátosti a přikázání. Církev je útočištěm hříšníků, jimž po dobré zpovědi uděluje odpuštění. Je zdravím nemocných, jimž vždy věnovala velkou péči. Tato Královna pokoje podporuje soulad kázáním evangelia. Je však také hrozná jako sešikované řady vojska v bitevním poli, protože náš Pán dal svým zasvěceným služebníkům moc rozdrtit démony a autoritu nebeských klíčů. Nezapomeňme, že církev není jen církví bojující zde na zemi, ale také církví vítěznou a církev trpící, jejímiž členy jsou všichni svatí.

Musím také říci, že ačkoli je církev svatá, někteří z jejích členů a hierarchie zde na zemi mohou být hříšníci. V těchto neklidných dobách bylo a je mnoho nehodných duchovních, jak ukázaly skandály kolem sexuálního zneužívání, jehož se dopouštěli bohužel dokonce i biskupové a kardinálové. Nevěra pastýřů je pohoršením pro jejich spolubratry a pro mnohé mezi věřícími, nejen pokud jde o vášeň touhy po moci, ale také – možná bych řekl zvláště – když se dotknou integrity víry, čistoty učení církve a svatosti morálky. Dokonce se dopustili činů bezprecedentní závažnosti, jako jsme viděli při uctívání modly Pačamamy v samotném Vatikánu. Opravdu si myslím, že se náš Pán právem rozhořčil nad velkým množstvím skandálů spáchaných těmi, kteří, protože jsou pastýři, by měli dávat dobrý příklad stádům, která jim byla svěřena.

Nezapomínejme, že příklad tolika hierarchů není pohoršením pouze pro katolíky: je pohoršením pro ty, kteří nejsou členy církve, ale hledí na ni jako na maják a orientační bod. Avšak to ještě není všechno: tato pohroma nemůže zprostit církev v osobě její hierarchie od řádného zpytování svědomí za to, že podlehla duchu tohoto světa. Nemůže uniknout od své povinnosti pevně odsoudit všechny pochybení, jichž se dopustila po druhém vatikánském koncilu, které na ni uvrhly všechny ty spravedlivé tresty. Musíme opravit naše cesty a vrátit se k Bohu.

Bolí mě, že musím říci, že i nyní, když jsme spatřili Boží hněv, který dopadá na svět, nadále urážíme Boží Majestát prohlášeními o matce zemi, která si vyžaduje úctu, jak řekl papež před několika dny ve svém x-tém interview. Co musíme udělat, je prosit o odpuštění za svatokrádež spáchanou v bazilice svatého Petra a znovu ji vysvětit, než tam bude moci být slavena svatá mešní oběť. Měli bychom také svolat veřejné kající procesí, i kdyby se ho účastnili pouze preláti pod vedením papeže. Musí svolávat Boží milosrdenství na sebe samotné i na Jeho lid. To by bylo známkou té skutečné pokory, na kterou všichni čekáme, jako nápravu všech spáchaných provinění.

Jak se můžeme zdržet údivu, když slyšíme slova jako ta, která byla řečena v domě svaté Marty 26. března? Papež řekl: „Kéž nás Pán na konci života neshledá takovými, aby každému z nás řekl: ‚Jsi zvrácený. Sešel jsi z cesty, kterou jsem Ti ukázal. Klaněl ses idolu‘.“ Taková slova, jako jsou tato, jsou skutečně matoucí, zvláště pokud si vzpomeneme, že on sám před očima a ušima celého světa spáchal hroznou svatokrádež před samotným oltářem vyznání svatého Petra, skutečné znesvěcení, akt čisté apostaze, s těmi špinavými a satanskými zpodobeními Pachamamy.

MJM: Na svátek Zvěstování Panny Marie zasvětili biskupové Portugalska a Španělska své země Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Biskupové Irska, Anglie a Walesu udělali totéž. V mnoha diecézích a městech jinde biskupové a místní úřady svěřili svá společenství pod ochranu Nejsvětější Panny Marie. Jak vaše Excelence nahlíží na tyto události?

To jsou kroky, které naplňují mé srdce nadějí. Ačkoli nestačí na to, aby odčinily naše chyby, byly těmi, kteří jsou na vrcholu církve, zcela ignorovány, i když prostí věřící už dlouho volali po slavnostních aktech, jako jsou tyto, jež by učinili jejich pastýři. Naše Paní z Fatimy žádala papeže a všechny biskupy, aby zasvětili Rusko jejímu Neposkvrněnému Srdci a oznámila války a katastrofy, dokud k tomu nedojde. Její výzvy zůstaly oslyšeny. Hierarchie se musí nyní polepšit a poslechnout Matku Boží! Je ostudné a skandální, že se žádný biskup v Itálii nepřipojil k této skvělé iniciativě!

MJM: Jak posuzujete pozastavení svátostí, jehož jsme svědky téměř po celém světě?

To je strašné utrpení, možná i to nejhorší, jaké věřící kdy zažili. Je neuvěřitelné pomyslet, že taková věc byla odepřena umírajícím.

V této chvíli se nejvíce zdá, že hierarchie, až na několik málo výjimek, se neostýchala uzavřít kostely a zabránit věřícím v účasti na svaté mešní oběti. Chovali se jako chladní byrokraté, jako vykonavatelé vůle Knížete a většina věřících přijala jejich skutky jako znak jejich nedostatku víry. Kdo je může vinit?

Zajímalo by mě – a je strašné si to pomyslet – zda uzavření kostelů a pozastavení všech liturgických oslav nemůže být kromě pandemie dalším trestem Božím. Aby poznali, že každý je trestán tím, čím hřeší. (Moudrost 11,16) Ač je Pán uražen povrchností a nedostatkem úcty, kterou projevují Jeho kněží, pobouřen znesvěcením Nejsvětější svátosti, k němuž dochází každý den, když se podává přijímání na ruku, a unaven hloupými písněmi či heretickými kázáními, je stále – ze svého místa ticha ve svatostánku – uspokojen jednoduše složenou chválou, kterou přinášejí mnozí kněží, kteří stále slouží mši všech věků. Mši, která sahá až do doby apoštolů. A ta bylo po celá staletí vždy bijícím srdcem církve. Připomeňme si toto nejslavnější varování: Bohu se nikdo nebude vysmívat.

Samozřejmě chápu a sdílím základní obavy o bezpečnost a ochranu, kterou úřady vyžadují pro veřejné zdraví. Avšak stejně jako oni mají právo přijímat opatření co se týče věcí ovlivňujících naše těla, tak i církevní autority mají právo a povinnost starat se o zdraví našich duší. Nemohou upřít věřícím duchovní stravu, kterou přijímají z eucharistie, nemluvě o svátosti smíření, mši a posledním pomazání.

Když ještě bylo stále otevřeno mnoho obchodů a restaurací, různé biskupské konference již pozastavily všechny posvátné obřady, i když je o to světské úřady nežádaly. To je další důkaz, že hierarchie je ve strašném stavu, a ukazuje, že biskupové jsou přespříliš ochotní obětovat blaho duší, aby uchlácholili státní moc nebo diktaturu myšlenek.

MJM: Vaše Excelence zmínila restaurace. Co říkáte na jídla pro chudé, která byla nabízena v posledních několika měsících na bohoslužebných místech?

Pro katolíky je pomoc potřebným aktem milosrdenství. Připomíná nám, že Bůh je láska. Musíme milovat Boha nade vše z celého srdce a milovat našeho bližního z lásky k Němu. V souladu s blahoslavenstvími tedy můžeme vidět našeho Pána v chudých, nemocných, vězních a sirotcích. Církev byla od samého počátku v této oblasti vždy světlým příkladem. I pohané nás za to obdivovali. Historie nám ukazuje mnoho působivých skutků pomoci, které byly započaty díky štědrosti věřících, a to i v dobách nepřátelství ze strany států. Vládci však často převzali jejich řízení na příkaz zednářů, kteří jasně opovrhovali velkými díly tolika dobrých katolíků. Péče o chudé a ty na okraji společnosti není něco, co začalo s Bergogliem nebo s nějakými uvědomělými organizacemi.

Musíme si uvědomit, že když nový režim pomáhá chudým, činí tak bez jakéhokoli odkazu na nadpřirozeno. Vše, co vidíme, jsou jen díla tělesného milosrdenství, zatímco díla duchovního milosrdenství byla zcela vyhlazena. Není to však všechno: současné papežství zcela eliminuje jakoukoli formu apoštolátu a říká, že církev nesmí vykonávat žádnou misijní činnost, kterou nazývá proselytismem. Můžeme poskytovat pouze jídlo, pohostinství a zdravotní péči, avšak nikdo neposkytuje jídlo, pohostinství ani péči duším těch, kteří to zoufale potřebují. Dnešní církev se stala jakousi neziskovou organizací. Pravá charita nemá nic společného s její zednářskou imitací, jakkoli by se to nesnažili skrýt velmi vágním smyslem pro spiritualitu: je to pravý opak, protože různé subjekty, které dnes působí, popírají, že existuje pouze jedna pravá církev, jejíž poselství spásy musí být zvěstováno těm, kteří jsou mimo ni. To není všechno: církev po koncilu odplula příliš daleko v otázkách náboženské svobody a ekumenismu, takže mnoho charitativních seskupení nyní utvrzuje lidi svěřené do jejich péče v jejich pohanství nebo ateismu. Dokonce jim nabízejí bohoslužebné prostory, kam mohou chodit a modlit se. Viděli jsme dokonce hrozné příklady mší, kde se na výslovnou žádost celebranta namísto svatého evangelia četlo z Koránu nebo, jak se stalo nedávno, modlářství se praktikovalo v katolických chrámech.

Mám za to, že rozhodnutí přeměnit kostely na jídelny nebo ubytovny pro potřebné je důkazem tohoto základního pokrytectví, které, jak jsme viděli u ekumenismu, činí zdánlivě dobrou věc (jako je nakrmit hladové nebo poskytnout přístřeší bezdomovcům) – a využívá ji, aby pomohla velkému zednářskému plánu jednoho světového náboženství bez dogmat, bez obřadů, bez Boha. Používat kostely jako ubytovny – za přítomnosti samolibých prelátů, kteří se snižují k tomu, aby servírovali pizzu nebo vepřové kotlety se zástěrou přes svůj církevní oděv – znamená jejich znesvěcení. Obzvláště když ti, kteří se usmívají na fotografy, nikdy neotevřou dveře svých sídel těm, jež chtějí využít pro politické účely. Dovolte mi vrátit se k tomu, co jsem říkal, a zopakovat, že celá ta svatokrádež je jednou ze základních příčin současné pandemie.

Až příliš často používají chudobu a bezdomovectví těchto ubohých lidí, aby se mohli objevit na titulních stránkách novin. To jsme viděli až příliš často při vyloďování všech těch imigrantů. Jediným účelem bylo vytvořit nový vítačský průmysl, za nímž jsou skryty nejen nízké hospodářské zájmy, ale také spolupachatelství s těmi, kteří se snaží zničit křesťanskou Evropu, počínaje Itálií.

MJM: V jiných případech, jako je například město Cerveteri nedaleko Říma, bezpečnostní a pořádkové orgány zastavily kněze, který sloužil mši. Jak na něco takového reagovaly církevní autority?

Cerveteri mohlo být prostě jen dílem přílišné horlivosti dvou místních policistů, zvláště musí-li pracovat v tom extrémním stresu, který vznikl po vypuknutí koronaviru. Musí však být také jasné, zejména v zemi, jako je Itálie, která v roce 1929 podepsala konkordát s církví, že církevní úřady mají výlučné vlastnické právo na bohoslužebná místa. Svatý stolec a místní ordinář měli skutečně protestovat proti takovému porušení Lateránské smlouvy, která byla znovu potvrzena v roce 1984 a která stále platí. Opět je ovšem vidět, že biskupská autorita, daná jim přímo Bohem, roztává jako sníh a ukazuje, jak jsou všichni zbabělí. Pokud to nebude nyní napraveno, může to vést k ještě horšímu zneužívání v budoucnu. Dovolte mi, abych využil této příležitosti a požádal o přímé odsouzení tohoto nepřijatelného vměšování se vládními silami do záležitostí, za něž přímo odpovídají církevní úřady.

MJM: Papež František vyzval všechny křesťany, katolíky i nekatolíky, aby se 25. března sešli, aby prosili Boha, aby ukončil tuto pandemii, a rozumí se samo sebou, že se mohou modlit i členové jiných náboženství.

Náboženský relativismus, který byl zaveden II. vatikánským koncilem, vedl mnoho lidí k přesvědčení, že katolická víra už není jediným prostředkem ke spáse, nebo že Svatá Trojice není jediný pravý Bůh.

Ve svém prohlášení v Abú Dhabí papež František řekl, že Bůh chce všechna náboženství. To je nejen do očí bijící hereze, ale také velmi vážná apostaze a strašlivé rouhání. Říkat, že Bůh chce být uctíván jako něco jiného, než jak se zjevil, znamená, že vtělení, utrpení, smrt a vzkříšení našeho Spasitele jsou zcela bezvýznamné. Znamená to, že příčina založení církve, příčina, pro niž položili své životy miliony svatých mučedníků, příčina, pro niž byly zřízeny svátosti spolu s kněžstvím a samotným papežstvím, nemají žádný smysl.

Bohužel, právě teď když bychom měli činit akty usmíření za naše přestupky proti Majestátu Boha, je tady někdo, kdo nás žádá, abychom se k Němu modlili spolu s těmi, kteří popírají božské mateřství Jeho matky, v den jejího svátku.

Cožpak to není nejlepší způsob, jak ukončit současný mor?

MJM: Je také pravdou, že apoštolská penitenciárie udělila zvláštní odpustky těm, kteří byli zasaženi tímto strašným utrpením, a těm, kteří jim materiálně a duchovně pomáhají.

Nejprve mi dovolte zdůraznit, že odpustky nikdy nemohou nahradit svátosti. Musíme pevně odporovat ničemným rozhodnutím několika pastýřů, kteří zakázali kněžím zpovídat nebo křtít děti. Tato opatření – spolu se zákazem veřejných mší a pozastavením svatého přijímání – jsou v rozporu s Božím zákonem a jsou důkazem toho, že za tím vším je satan. Pouze Zlý had může ospravedlnit tato opatření, která způsobí duchovní ztrátu tolika duší. Bylo by to jako nařídit lékařům, aby neléčili pacienty v nebezpečí smrti.

Všeobecná církev by měla následovat příklad biskupů v Polsku: přikázali sloužit více mší, aby věřící mohli bezpečně na mši přijít. To by se stalo, kdyby se hierarchie skutečně starala o věčné spasení katolíků. Nezapomeňte, že v Polsku jsou účinky pandemie mnohem nižší než v jiných zemích.

Učení církve o odpustcích nebylo revolucionáři smeteno, a to je dobrá věc. Avšak ač římský biskup má moc čerpat z nekonečného bohatství milosti, je také pravdou, že odpustky nelze trivializovat ani považovat za nějaký druh bonusu na závěr sezóny. Věřící cítili totéž na konci jubilejního roku milosrdenství, když byly uděleny plnomocné odpustky za takových podivných podmínek, že ti, kdo je získali, si jen těžko uvědomili, co se děje.

Je zde také problém se svátostí pokání a eucharistického společenství, které jsou nezbytné k tomu, aby byly odpustky platné, jež však apoštolská penitenciárie odložila do neurčitého „co nejdříve“.

MJM: Domnívá se vaše Excelence, že se na současnou epidemii mohou vztahovat všeobecné absoluce namísto udělování rozhřešení jednotlivcům?

Hrozící nebezpečí smrti ospravedlňuje určitá řešení, která církev ve své horlivosti pro věčnou spásu duší vždy štědře dovolovala. Tak je tomu i v případě všeobecné absoluce pro vojáky, kteří se chystají jít do boje nebo pro lidi na palubě potápějící se lodi. Pokud nouzová situace na oddělení intenzivní péče znamená, že kněz může vstoupit pouze za extrémně přísných podmínek a nemůže slyšet jednotlivě vyznání umírajících, domnívám se, že takové řešení může být nejlepší.

Pokud je však stanoven precedens, kterým se obecná absoluce rozšíří na všechny případy, i když kajícníkům nehrozí okamžitá smrt, musíme být velmi opatrní, abychom zajistili, aby to, co církev v extrémních případech dovoluje, se nestalo normou.

Dovolte mi připomenout lidem, že sledování mše na internetu nebo v televizi neosvobozuje od předpisu účastnit se nedělní mše. Může to být dobrý způsob, jak světit Den Páně, když je absolutně nemožné jít do kostela; ale musíme si vždy pamatovat, že žití svátostí nemůže být nahrazeno virtualizací svátostí. Na všednější úrovni nemůžeme nasytit naše těla pohledem na fotografii bochníku chleba.

MJM: Jaké poselství by Vaše Excelence chtěla předat těm, kteří se starají o obranu a vedení Kristova stáda?

Papež, hierarchie a všichni biskupové, kněží a řeholníci se musí okamžitě a naprosto obrátit. To je něco, co laici požadují, protože trpí, neboť nemají pevné a věrné průvodce. Nemůžeme dovolit, aby stádo, které náš božský Pán svěřil naší péči, bylo rozptýleno bezbožnými žoldáky. Musíme se obrátit a přejít zcela na Boží stranu. Se světem nemůžeme dosáhnout žádných kompromisů.

Biskupové musí znovu získat vědomí své vlastní apoštolské autority, která je osobní, kterou nelze delegovat na zprostředkující subjekty, jako jsou biskupské konference nebo synody, které narušily výkon apoštolské služby a způsobily vážnou újmu božské ústavě církve.

Nastal čas ukončit synodální cesty. Ukončit absurdní pocit méněcennosti a lichotivé jednání se světem. To pokrytecké používání slova „dialog“ namísto nebojácného kázání evangelia. Musíme přestat učit falešné doktríny a přestat se obávat kázat o čistotě a svatosti. A přestaňte mlčet tváří v tvář aroganci zla. Přestaňte skrývat hrozné skandály. Přestaňte lhát, podvádět a mstít se.

Katolický život musí být bitvou až do konce, ne bezstarostnou procházkou k propasti. Od nás všech, kteří jsme přijali svěcení, bude Pán žádat, abychom vydali účet za duše, které jsme zachránili pro věčnost, a za ty, které jsme ztratili tím, že jsme je nenapomínali a nezachraňovali. Vraťme se k jediné pravé víře, k životu svatosti, k jedinému uctívání, které se líbí Bohu.

Obrácení a pokání, jak od nás žádá naše Požehnaná Panna, Matka církve. Požádejme ji, Svatostánek Nejvyššího, aby dala kněžím a biskupům impuls k hrdinství, který potřebují, aby zachránili církev a přivodili vítězství Neposkvrněného Srdce Panny Marie.

+ Carol Maria Viganò

Zdroj: https://gloria.tv/post/7TJwDArVAAHfELhQbmNQ2dzsB