Boží Ruka zasahuje

Pozvánka na pouť a mši svatou do Lysolají k Panně Marii Sedmibolestné s dejvickou farností, již tuto neděli


2015-04-24-17-42-13

/…kaplička a zázračný pramen Panny Marie Sedmibolestné v Lysolajích, jak, žel, po satanistických úpravách satanistického vedení obce, už nevypadá 😦 /

 

 

Naši milí čtenáři, modlitebníci, podporovatelé,

 

zvu vás všechny na pouť a mši svatou do Lysolají k Panně Marii Sedmibolestné (ke svátku Panny Marie Sedmibolestné, 15.9.), kterou pořádá, jako každoročně, dejvická farnost. Koná se tuto neděli, 18.9.2016.

Ve 14 hodin vychází procesí od kostela sv. Matěje ke kapličce Panny Marie Sedmibolestné v Lysolajích, kde bude od 16 hodin vysloužena mše svatá.

 

Všichni jste srdečně zváni!

 

Vaše Mariánské společenství

 

2014-06-23 17.32.59

 

 

Kázání ke svátku Panny Marie Sedmibolestné

Panna Maria Bolestnou Matkou českého národa v dobách jeho národní katastrofy

Mons. Bohumil Stašek

 

Bylo to dne 29. listopadu 1378, kdy v poměrně nevysokém věku, ve stáří 63 let, skonal Karel IV. Lid pražský byl zprávou o jeho smrti zdrcen. Z počátku oněměl, ale potom propukl v hlasitý nářek a pláč. K tomu všemu vznikl požár v křížovnickém špitále. Plameny ty krvavě osvěcovaly zachmuřenou oblohu nad Hradčany, nad mrtvolou Otce vlasti, takže lid v hořkosti štkání svého hlasitého volal: „Probůh! Co znamenají tyto plameny? Jakou budoucnost to věští krvavá záplava požáru?“

 

Drazí přátelé, ohnivé plameny při smrti Karla IV. byly opravdu předzvěstí krvavé budoucnosti českého národa. Jestliže jsme v minulém svém rozjímání májovém uzavřeli svou úvahu poučením, že národ, který ctí svého Boha a žije podle mravního řádu lidu Bohem daného, dospěje velikého rozkvětu a štěstí, dnes, bohužel, musíme si opět říci onu bolestnou pravdu, již národ náš tak bolestně na svém vlastním osudu zkusil, že národ, který se spustí Boha a jeho zákonů, klesne hluboko do propasti zkázy, soužení a neštěstí a přivede k záhubě svou vlastní existenci a budoucnost.

 

Tak bylo i s národem českým! Lid český je v jádru svém lidem dobrým, poctivým, pracovitým, ale má některé vlastnosti nedobré, z nichž zvláště jmenuji tu, že rád opouští domácí, rodnou českou půdu, své skromné domácí poměry a honí se za cizí módou a cizími vzory, rádci a našeptavači. Četl jsem o tom rozkošnou historku, kterou k charakteristice české povahy vypravuje anglický diplomatický žurnalista Lockhart, který v Čechách žil po převratě delší dobu a o svých zkušenostech napsal dvě zajímavé knihy Cesta ke slávě a Ústup ze slávy. V jedné z těch knih vypráví, kterak do Prahy přijížděla anglická delegace, jíž se chystalo na pražském nádraží skvělé uvítání. Přijížděli do Prahy ráno a jeden z nich zaspal ve svém lůžkovém oddělení. Už zde byla Praha a on neoblečen, nepřipraven. Co učinil? Navlékl svrchník na svůj noční pyžamový oblek a vyšel z vlaku ven, na peron. Po uvítání bral se ostýchavě před nádraží k autu a jel přes Václavské náměstí do svého hotelu. Za čtrnáct dní objevila se na Václavském náměstí nová móda. Páni chodili v širokých, pruhovaných šatech, podobných pyžamovému obleku, ale byla to nejnovější anglická móda!

 

Tak charakterisuje českou povahu cizinec, jenž dobře si všímal vlastností našeho lidu. A mluví pravdu! Anglickou módu napodobovali jsme již před pěti sty lety! Ta móda jmenovala se Wiklef! A za sto let napodobovali jsme jinou cizí módu. Ta se jmenovala Luther! Můj Bože, co všechno jsme té módě obětovali a kam jsme dostali náš svobodný národ a naši samostatnou kvetoucí vlast! Dvě stě let trvaly u nás náboženské spory, sváry, boje a války. Národ přestal jíti za sv. Václavem, Karlem IV., Arnoštem z Pardubic a šel za cizinci Wiklefem a Lutherem. Výsledek byl ten, že naše vlast obrácena byla ve hřbitov a spáleniště, nejskvělejší kulturní památky a umělecké skvosty naší vlasti zničeny a rozmetány, Čech vraždil Čecha na Lipanech, ztracena samostatnost národní a státní na Bílé hoře, podpálen požár třicetileté války, jež strhla do bídy a zoufalství nejen naši vlast, ale téměř všecky státy evropské.

 

Abychom měli jen malý obrázek, jakou zhoubu přinesla husitská revoluce, uvádím hlas nikoliv katolíka, ale mírného kališníka Jana z Příbramě. Ten píše o táboritech takto: „Kněžstva jsú veliké množství zmordovali, spálili a zhubili. A nic radostnějšího, než když jsú některého uchopiti na zamordování mohli, kostely užitečné obecně kazili a pálili…, kláštery vypalovali…, školy téměř všude bořili a pálili, všecky knihy, jež jsú nejdražší klenot české země, kazili a prodávali, učené mistry universitní nenáviděli a smrtí jim hrozili…, v kostelích koně a dobytek stavěli, oltáře téměř všude ztroskotali a kazili…, mešní knihy kazili, sekali a pálili, zvony kostelní téměř všude rozchytali a zbili a zvonařům do ciziny prodávali, obrazy svatých modly nazývali a je hanebně pálili, sekali, malování na stěnách kopími a kordy bodali, ornáty a všechna rúcha mešní, to jsú násilně a lúpežně mezi se roztrhali…, kabátů sobě nadělali a zlatohlavův a ženy čepcův a jiné zlato jsú pálili a prodávali, koně mešním ruchem odívali, hroby svatých otvírali, tělo Boží na zem vysypali a pošlapali, svaté ostatky v bláto nebo záchody pometali…“

 

Tak řádili husité! A nyní slyšme, jak si vedli protestanti, do jejichž víry tito bývalí husité se přelili. Stalo se to v listopadu r. 1619, kdy kazatel zimního krále, známého Bedřicha Falckého, Skultét čistil velechrám sv. Víta na Hradě pražském. Dějepisec prof. Ráček o tom vypravuje: „Nejprve byl sražen velký kříž, jenž stál nad hlavním oltářem. Německý pán z Berbisdorfu kopl do Krista a pravil rouhavě: ‚Teď tu ležíš, bídníku; pomoz si sám.‘ Pak byly sekerami rozbíjeny oltáře a bořeny, třískány sochy a lavice, tyčemi shazovány obrazy. Kažení mariánských obrazů bylo provázeno sprostými poznámkami. Relikvie byly rozházeny po zemi a spíláno jim hovadských kostí, rakve svatých byly oloupeny o své okrasy, hroby byly zotvírány, kosti rozmetány, náhrobky otlučeny. Skultétova žena pálila ve svém bytě obrazy a relikvie, jež služky v koších přinášely. Ze svatovítské svatyně zbyly čtyři holé zdi.“

 

A jak byla snižována úcta k Panně Marii a ničeny její slavné obrazy, sochy, kaple i chrámy! Mistr Jan Hus byl ještě ctitelem Matky Boží a dokonce hájil katolické pravdy, že Panna Maria věrou počala panna jsouc, porodila, pannou zůstala, jak doslovně píše. A na jiném místě ve své Postile praví, že Maria svým důstojenstvím převýšila apoštoly, patriarchy, všecky kůry andělské. V prvních dobách husitských ženy husitské se v Praze ku poctě Panny Marie modlily růženec a veřejně nosily růženec u pasu nebo otočený kolem dlaně. Ale později úcta mariánská byla nevýslovným způsobem haněna a zlehčována. V bitvě na Bílé hoře vystaven byl a mezi vojskem ukazován obraz strakonické Panny Marie, jíž vypíchány byly oči. Čechy přestaly býti zemí mariánskou! Matka Boží byla takřka sesazena se svého trůnu Královny české země! Její chrámy byly rozborem, její sochy a obrazy za hrozného rouhání byly rozbity, roztrhány a spáleny! Poutní místa zanikla!

 

Jakému nevýslovnému rouhání byla vydána P. Maria, o tom svědčí ta pro nás smutná a trapná událost, že r. 1423 ustanoven byl nejprve provinciálním sněmem kolínským svátek Sedmibolestné Panny Marie, jak se pravilo, „ku poctě Neposkvrněné Panny a Matky Boží, ku poctě její úzkosti a bolesti pod křížem, ale zvláště pro bezbožnost husitů, kteří spalují a ničí obrazy zasvěcené Ukřižovanému a slavné Panně“. A tak zaveden byl v Církvi svátek Sedmibolestné P. Marie na usmíření za urážky a rouhání, jež se staly Matce Boží kdysi v zemi mariánské, v království P. Marie, v naší vlasti české.

 

A což Matka Boží? Opustila své bloudící děti? Zanevřela na národ, jehož děti tak hrozně potupily svou matku? Ach, moji drazí, kdybyste tak soudili, neznali byste srdce mateřského. Znáte přece onu dojemnou pověst, v níž se vypráví, kterak dívka svého milence žádala, aby jí přinesl čerstvé srdce své matky, na něž tak hrozně žárlila. A láskou opilý hoch se dopustí vraždy na své matce, vyrve z jejích prsou srdce, zaobalí do šátku a pádí ke své milé, aby ještě čerstvé a tlukoucí je dostala darem. Při tom spěchu na cestě klopýtne a ze zakrváceného šátku ozve se starostlivý hlas srdce mateřského: „Synáčku, neublížil sis?“

 

Tak, moji drazí, Panna Maria! Srdce jí krvácelo, ale přece jen stále pečovalo o zachránění českého národa, jeho štěstí a jeho budoucnost. Není to nahodilé, že regenerace českého národa, náprava jeho vnitřních poměrů a reforma národního života děje se všechna s pomocí Panny Marie. Jsou to především Mariánské družiny, jež zavedl v Čechách řád jesuitský a v nichž organisovala se sice zatím nepočetná, ale mravně zdravá, čilá a sebevědomá mladá česká inteligence katolická, zvláště studenti. Účelem těchto Mariánských družin nebyla jen pocta Marii Panně a pěstování duchovního života, ale i boj a zápas o duši českého národa, již katoličtí studenti chtěli vrátiti Matce Boží a Církvi katolické. Tohoto bojovného ducha mariánských sodálů označuje počátek staré jejich písně: „Vojsko mariánské, stůj ve víře křesťanské! Nedej tupit svou Královnu! Zastaň nebes Císařovnu!“ Jejich snahy projevuje i střelná modlitba sodálská: „Chci Tě chváliti, Panno svatá! Dej mně sílu proti Tvým nepřátelům!“ Tito sodálové všude veřejně vystupovali jako nebojácní katolíci, a poněvadž slynuli i zbožným životem a přísným mravem, stal se v těchto mravně rozvrácených dobách jejich vliv veliký a počali opravdu připravovati v českém národě obrat k jinému a lepšímu životu národnímu i náboženskému.

 

Jiný způsob příprav k náboženskému obratu českého národa děl se pomocí mariánských poutí. A byla to zvláště Stará Boleslav, k jejímuž milostnému obrazu mariánskému počaly se konati pouti v době, kdy většina českého národa tvrdě a zarytě se hlásila k protestantismu. Po dlouhé době téměř 150 let opět uspořádána byla z Prahy z kostela sv. Jakuba pouť do Staré Boleslavi. Stalo se tak na svátek Zvěstování P. Marie r. 1577. Jesuité to byli, již vedli toto procesí za hojné účasti šlechty, za průvodu císařské hudby a dvou set kopiníků. Poutníci střídavě se modlili růženec a zpívali litanie a mariánské hymny, nedbajíce zamračených diváků jinověrných.

 

Zvláště však památná byla pouť k Panně Marii do Staré Boleslavi r. 1609. Toho roku císař Rudolf II. vydal svůj pověstný majestát, jímž dostalo se protestantům takových výsad a privilegií, jež znamenaly úplné vítězství tohoto náboženství v českých zemích. Neveliký zbytek katolíků v Čechách tušil, že toto vítězství protestantismu povede v Čechách ještě k větším rozbrojům, jež strhnou království české do úplné katastrofy. V takových smutných dobách, kdy připravovala se již atmosféra Bílé hory a třicetileté války, ke komu brali katolíci útočiště? Ke komu se utíkají děti ve svízelích života? K matce! A tak katolíci čeští utekli se též k Matce nebeské! Dne 18. srpna 1609 vyšlo velké procesí do Staré Boleslavi, v němž četní mužové, majíce v pravici své berli poutnickou, kráčeli. Hlavním účelem této pouti bylo prositi a vzývati Matičku Boží staroboleslavskou, aby chránila zemi českou ve všech svízelích a potřebách a vzala pod svůj ochranný plášť lid český. A při této pouti se to stalo, že ponejprv nazván je staroboleslavský obraz Panny Marie ochranným obrazem národa českého čili paladiem země české.

 

A ochránila Panna Maria český národ? Bděla nad jeho osudem? Slyšte jen, jak se věci vyvíjely dále! Dlouholetý neklid, boje, zápasy, náboženské i národní třenice a rozvraty, rozervanost národa ve strany, jež nebylo již možno po dobrotě urovnati a smířiti, poroba malého lidu šlechtickými velkostatkáři, nemohly jinak skončiti než všeobecným náboženským, národním, hospodářským i sociálním vysílením českého národa a demoralisací, jež přivedla na konec český národ na Bílou horu! Tak zesláblý a nemohoucí byl již organismus českého národa, že stačila neveliká bitva na bezvýznamném místě, aby národ uvrhla do třistaleté poroby. Opravdu, jako by se vyplnila slova Hospodinova k Izraelitům: „Nebudete-li mne poslouchati…, navštívím vás náhle se souchotinami a horečkou, která vás zbaví zraku a zničí život váš.“

 

Ach, Bílá horo! Nešťastná Bílá horo! Dějepisec Palacký po celý svůj dlouhý život nikdy se nešel podívati na toto místo, na němž národ, kdysi tak slavný a mocný ztratil svou samostatnost a upadl takřka v hrob nejen své státní svobody, ale i národní existence. Na jednom zvonu r. 1620 ulitém lze čísti slova: „Ó, plač, má milá duše, a nedej vyschnouti zřítelnici oka svého, neboť nebeský Hospodin nad tvými hříchy poctivě rozhněván jest…“ Tak plakaly věřící duše nad morálním rozvratem českého národa a děsily se zhouby a ran, které musí přijíti na národ, v němž se děly takové bezbožnosti, ohavnosti, rouhání a blasfemie, jako bylo např. ono hrozné zpustošení velechrámu sv. Víta, nebo ono násilné a potupné shození kříže s ukřižovaným na něm Kristem do vody s Karlova mostu. Dokonce naše dějiny vypravují o viděních a neobyčejných událostech, jež se tehdy před Bílou horou děly ve chrámu sv. Víta. O půlnoci 21. prosince 1619 světlo neobyčejné ukázalo se v kostele a je slyšen zpěv jako při mši sv., ač kostel byl hlídán od kalvínských strážných. Viděli a slyšeli to i protestanti, i katolíci a přísahou to potvrdili. Lid byl toho přesvědčení, že svatí patronové čeští to orodovali za vlast, jíž hrozila záhuba a těžká pohroma. Český dějepisec dr. Stloukal uzavřel svůj rozbor příčin, jež dovedly národ na Bílou horu, těmito slovy: „Byl to soumrak národního ducha českého. Nikoliv Habsburkové, nikoliv nepříznivá konstelace mezinárodní, nýbrž mravní rozvrat národa rozhodl o osudu Čech po Bílé hoře.“

 

Národ český po Bílé hoře usnul na dlouhou dobu! Potřeboval se vyspati! Potřeboval ve spánku nabrati sil k novému životu náboženskému, národnímu i státnímu. A zatím co spal, Matka Páně nad ním bděla! Jako dobrá matička bděla nad svým dítětem, dítětem bloudícím, dítětem nešťastným, ale přece jen dítětem! A této ochraně Matky Boží lze děkovati, že národ náš ve svém hlubokém spánku neusnul na věky a že nebyl oloupen v něm o poslední, co mu ještě zbývalo: rodnou hroudu!

 

Ale i o tu již šlo! Bylo to roku 1648, v posledním roce třicetileté války, kdy Švédové napjali poslední síly, aby dobyli obou hlavních měst českého národa: Prahy a Brna a s nimi i celé české země. Nejprve pokusili se o dobytí Brna. Jako pohádka čtou se dějiny o tom, kterak Brno po měsíce slavně hájilo asi 1 400 měšťanů, studentů a kněží proti výborně vyzbrojeným a ve válce zkušeným oblehatelům, jichž bylo na 18 000. Na svátek P. Marie dne 15. srpna byl hlavní útok. Lid modlil se úpěnlivě před černým obrazem Matky Boží v chrámu sv. Tomáše. Město zasypáno bylo spoustou střel. Příkopy byly vyplněny troskami a sutinami, hradby na dvou místech proraženy, a přece Švédové města nedobyli a s hanbou odtáhli.

 

Ještě nápadnějším způsobem jevila se ochrana Matky Boží při obléhání Prahy Švédy, jež začalo dne 26. července 1648. Toho dne dobyli Švédové zradou Malé Strany. Sebrali a odvezli tehdy ohromnou kořist nejvzácnějších památek, jichž cenu nelze vůbec odhadnouti. Prahu obléhala tři vítězná vojska švédská s nejzkušenějšími generály v čele a šedesát děl. Proti nim stála narychlo vycvičená hrstka studentů, řemeslníků a mnichů s třemi děly. Ale byla to již jiná generace než ta, která hájila věc národa na Bílé hoře. Byla to mladá generace katolická, nadšená, jará, uvědomělá a výbojná, vychovaná v Mariánských družinách. Šla hájit Prahu pod heslem primátora měst pražských: „Milá byla Panna Maria Čechům, milí budou Čechové Marii Panně.“ Byly to hrozné boje a pomoc odnikud! Jedině kdo pomáhal, byla Matka Páně! K té vysílány byly modlitby dnem i nocí! A výsledek? Když obhájcům na smrt umdleným, vysíleným a hladovým už zbývala jediná tuna prachu, přišla dne 2. listopadu do Prahy zpráva, že v Münsteru ujednán mír, kterým byl učiněn konec třicetileté války. Praha a s ní království české bylo zachráněno.

 

Na památku toho byl postaven r. 1650 na Staroměstském náměstí velkolepý sloup, na jehož vrcholu skvěla se ve zlatě Vítězná Panna Maria. Mariánský tento sloup byl překrásný. Pravá perla barokové Prahy. Byl z jediného kusu pískovce a vážil 70 centů. Latinský nápis na něm byl vepsán takto: „Panně Rodičce bez poskvrny prvotní počaté za obhájení a osvobození města zbožný a spravedlivý císař tuto sochu postavil.“

 

Dějepisec Palacký jedenkráte pravil, že dějepis píší lidé, ale dějiny diktuje Bůh. Také dějiny české diktuje Bůh a dává nám v nich radu i výstrahu. Radu, abychom pro šťastnou a slavnou budoucnost národa šli vždy po cestách, po nichž kráčel sv. Václav, Karel IV. a všichni ti, kteří ke slávě povznesli národ český a kteří všichni šli po cestách věrnosti k Bohu a církvi katolické. A výstrahu, abychom, nechceme-li národ strhnouti do záhuby, nehonili se za cizími vzory, nehledali poučení a příkladů v cizině, ale zůstali věrni své půdě, své vlasti, otčině, svým zkušenostem a potřebám domácích poměrů českých. Nikoliv Wiklef, nikoliv Kalvín a Luther, ale sv. Václav, Karel IV. a jejich následovníci! Nikoliv cizina, ale náš národ, naše vlast!

 

A konečně dávají nám dějiny naše výstrahu, abychom se chránili náboženských bojů a zápasů, jež demoralisují lid, rozvracejí národ a strhují stát do propasti záhuby a nicotnosti. Panna Maria, jež v dějinách našich hrála tak vynikající úlohu, nechť chrání náš národ, aby již nikdy neprožíval neštěstí, do jakého dostali jsme se tím, že jsme opustili pravého Boha a pravou církev.

 

 

Květen 1939.

 

 

Převzato z knihy Pod ochranu Tvou, svatá Boží rodičko, utíká se národ český, Praha 1939.

 

 

 

 

Reklamy

Komentáře

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: