Antikrist v Praze, Satan v Bruselu, Satan v Praze

Otevřený dopis: Svědectví kněžím a biskupům církve v Česku


Svědectví kněžím a biskupům církve v Česku

Byl jsem představený Řádu sv. Bazila Velkého v ČR… V den, kdy Vatikán jmenoval L. Hučka exarchou řeckokatolické církve v ČR, si mě pan kardinál Vlk zavolal do své kanceláře v arcibiskupském paláci na Hradčanech. Spokojeně se na mě usmál a potom přísně řekl: „Musíte jít v mé linii! Pokud budete vystupovat proti homosexualismu, zednářům, pohanským náboženstvím a pokud budete tvrdit, že za budhismem a hinduismem se kryje démonická síla…, budou sankce!“ Za měsíc už jsem byl na Ukrajině…

Stydím se, že jsem se v té chvíli nezmohl ani na slovo. Nemohl jsem pochopit, proč mi pan kardinál tak přímo a na rovinu řekl, komu vlastně slouží. Dodnes nechápu, proč se mu tak chce žít a co z toho má. Copak se nebojí Božího soudu? Pan kardinál Vlk se potom podíval na hodinky, chybělo asi 15 minut do vyhlášení nového exarchy, a pověděl: „Laco Hučko“, a pak dodal: „on je v jednotě s mou linií, a vy mu v tom musíte pomáhat.“

Pane kardinále, já vím, že i Vy toužíte být milován, jako v podstatě každý člověk, avšak věřte mi, že nikdy vpravdě nezažijete Boží lásku a odpuštění, pokud se nepokoříte před živým Bohem a Jeho zákony a nepoprosíte Pána Ježíše a také mnoho lidí, kterým jste ublížil, o odpuštění.

Po sametové revoluci byl kněžský seminář z Litoměřic přenesen do Prahy a Olomouce. Byl jsem tehdy v druhém ročníku, když do našeho olomouckého semináře zavítal P. Zíbal. Rektor P. Kouba nám ho představil a řekl, že P. Zíbal je osobním zpovědníkem pana biskupa Graubnera a že k nám přišel s jeho požehnáním, aby nám něco pověděl o tajemných „božích“ silách. P. Zíbal hned na úvod otevřeně řekl, že ve středověku by ho upálili na hranici, ale dnes že už je to, čím se zabývá, normální, věda prý pokročila. Hned vytáhl věštecké kyvadélko a řekl: „Já tomu kyvadélku dávám konkrétní otázky a ono mi na ně odpovídá kýváním.“ Potom pověděl bohoslovcům, aby si na papír namalovali půdorys svého domu, postavili se do fronty a čekali, až na ně přijde řada. On prý každému z nich pomocí kyvadélka určí, kde se pod jejich domem nacházejí tzv. geopatogenní zóny a nad nimi, aby rozhodně nespali.

Z takové slepoty církevní hierarchie jsem byl velmi rozčilený. Byl jsem dobrý fyzik a oba dva moji rodiče byli vysokoškolskými profesory v oblasti elektrotechniky. Dobře jsem věděl, že toto nemá s vědou nic společného. Začal jsem se v Duchu intenzivně modlit a kyvadélko se k mému překvapení přestalo kývat. P. Zíbal jím nervózně hýbal, ale ono vždy znovu zůstávalo stát. Jeden z mých spolužáku se dovtípil, co dělám, a začal hlasitě volat: „Nemodli se! Nemodli se, to je normální, to není žádný okultismus!“ Lekl jsem se a přestal se modlit. Kyvadélko začalo znovu pracovat. A tak se všichni bohoslovci, s požehnáním biskupa Graubnera a rektora semináře, dopustili hříchu proti prvnímu Božímu přikázání a otevřeli se okultním vazbám. Tím to však neskončilo. P. Zíbal, za doprovodu pana rektora, převora dominikánů a spirituála P. Ambrose SI, chodili po všech pokojích bohoslovců a pod lůžka jim dávali z papíru vystřižené pěticípé (satanistické) hvězdy. Prý, aby ty hvězdy bohoslovce chránily a odrušovaly negativní energie! Svůj pokoj jsem zamknul a nikoho do něj nepustil. „Proměřili“ tzv. energie i v seminární kapli a pod oltář rovněž položili pěticípou hvězdu. Tehdy mě poprvé napadla myšlenka, že i toto asi bude ta „ohavnost zpustošení na místě svatém“, o které hovoří prorok Daniel i Pán Ježíš. Jenže ani tím to všechno neskončilo. Při večeři pan rektor P. Kouba vytáhl z kapsy mořskou mušli a řekl: „Dívejte se, co mám. Tuto mušli nosím stále s sebou. Vždycky, když si někde sednu, tak si ji dám pod sebe a ona mě chrání v okruhu 2 metrů“! Měl jsem sílu už jen na to, potichu vyslovit „antikatolickou“ otázku: „Pane rektore, před čím anebo před kým vás tato mušle chrání? A kdo je náš Spasitel a Zachránce, Ježíš, nebo mušle či papírový pentagram?“ Spirituál P. Ambros SI mi neopomenul dát najevo, že se velmi diví, jak si mohu myslet – podobně jako sv. Alfons, že za kyvadélkem je démonická síla.

Zdá se vám to jako nějaká pohádka? Bohužel svědky toho všeho bylo asi 150 bohoslovců, kteří tenkrát byli v semináři (1990-1991). Tento postoj – přijmout okultismus prostřednictvím zdánlivě malé věci – zaslepuje duši, takže pak už nerozlišuje ani to, že tzv. úcta k pohanům a jejich démonům, jak ji propaguje duch Assisi, je falešnou cestou, cestou apostaze.

Pro mě je pořád tajemstvím, čím jsou motivování římskokatoličtí kněží a řeholníci, že vstupují do kláštera nebo semináře. Zříkají se manželství, dětí, sportu atd., a přesto Ježíše nemilují, Jeho slovu nevěří a trpět pro Něho nechtějí. Proč tam tedy jdou? Svět „opustili“, a Krista nenásledují! Jak je možné tak žít a proč? Jestliže hřích neexistuje, peklo prý bude prázdné a všechna náboženství vedou k Bohu, jak tvrdí Jan Pavel II., proč tedy být knězem a trápit se dodržováním nějakých přikázání a řeholních slibů?

Byl jsem odmalička vychováván v příkladné katolické rodině, ale obrácený jsem nebyl. Nevěděl jsem, že Pán Ježíš zemřel za mé hříchy. V patnácti letech se mě dědeček zeptal, zda se nechci stát knězem. Odpověděl jsem mu přímo, že nejsem blázen. Proč být knězem? Já miluji sport, šachy, fyziku a chci mít rodinu! V devatenácti letech jsem jako vysokoškolák poprvé ve všední den vstoupil do chrámu. Pan farář právě četl text Písma: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého Jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v Něho věří nezahynul, ale měl život věčný…“ (Jan 3, 16) Po několika minutách jsem si uvědomil, že klečím na zemi, pláču a říkám: „Ježíši, jestliže mi odpustíš, budu žít jen pro Tebe“. Uvědomil jsem si a prožil, že to vlastně já jsem svými hříchy ukřižoval Pána Ježíše. Devatenáct let jsem žil v temnotě, bez Krista a bylo mi úplně lhostejné, že miliony duší jdou do věčného zavržení.

Avšak později mi v semináři spirituál P. Ambros SI pověděl, že takové myšlení není katolické, že to je fanatický fundamentalismus a že bych měl raději studovat Freuda a jeho tzv. libido!

Před několika lety předseda biskupské konference Německa arcib. Zöllitsch, na Velký Pátek, veřejně prohlásil, že Kristus nezemřel za naše hříchy, ale jen ze solidarity k trpícím… Toto je přece popření samotné podstaty evangelia, popření podstaty křesťanství a pravdy vůbec. Nikdo, kdo miluje Ježíše Krista a komu leží na srdci spása nesmrtelných duší, nemůže mlčet a zůstat k tomu lhostejný. Ale katolická hierarchie spolu s Vatikánem vůbec na rouhavá slova tohoto apostaty nereagovaly.

Jako řeholní představený jsem jednou spolu s biskupem I. Ljavincem navštívil královohradeckého biskupa D. Duku OP. Jeho sekretář, když jsem mu podal ruku, mi ji začal hladit a naznačovat určité věci. Byl jsem šokován a nechtěl jsem si vůbec ani připustit, že by něco takového bylo mezi církevní hierarchií možné. Nikdy předtím jsem se s takovou ohavností mezi katolickou hierarchií nesetkal. Avšak později mě konkrétní fakta přesvědčila o bolestné pravdě. František I. se ani nezastyděl, když veřejně přiznal realitu homosexuálního lobby ve Vatikánu! Pane kardinále Duko, jak je to vůbec možné, že něco takového je vědomě tolerováno v Kristově církvi, anebo snad už není Kristova? Avšak nyní tato největší zvrácenost a vrchol odpadu od Boha (viz Ř 1,18n) se stala v církvi úplně běžnou, a dokonce František I. mluví o tom, že jde o „Boží dar“!

Mistr Jan Hus a jeho „hereze“

V dějinách české církve jsou mnohé bolestné události, které církevní hierarchie věřícím vysvětluje zkresleně, nepravdivě.

Historie ohledně Mistra Jana Husa byla evidentně znetvořena. Z objektivních historických údajů a z Husových dopisů z kostnického vězení vyplývá, že mu církevní preláti na

Koncilu pokrytecky připsali hereze, s cílem zlikvidovat svého odpůrce, který káral zlořády kněží a prelátů a usiloval o morální obnovení kněžstva. Úskoční církevní hierarchové poté od Jana Husa vyžadovali, aby se svých „herezí“ zřekl. Kdyby se jich zřekl, prakticky by se přiznal k tomu, co nehlásal a současně by se v očích lidí morálně deklasoval. Popřel by pravdu a podstatu toho, oč mu šlo, totiž o pokání, a to především v řadách hierarchie a kněžstva. Preláti se chtěli nepříjemnému požadavku pokání vyhnout pokryteckým způsobem: „Jan Hus je na tom přece ještě hůře než my, je heretik, a proto nám nemá co vyčítat.“ Jan Hus prakticky odpověděl, že nemůže odvolat to, co neřekl. A tak byl jménem „církve“ upálen jako heretik a hierarchie pokání unikla. Oni totiž vždy berou klíče od Božího království. Sami nevcházejí a druhým vejít brání.

V době upálení Jana Husa však byli tři papežové, kteří se navzájem exkomunikovali! A otcové Kostnického koncilu sami upadli do hereze konciliarismu, když tvrdili, že koncil je nad papežem. Potom Kostnický koncil tři papeže odvolal a ustanovil nového, který kánony Kostnického koncilu ohledně konciliarismu odsoudil. Z tohoto pohledu vypadá Jan Hus spíše jako mučedník, podobný sv. Johance z Arku.

Prakticky ten samý princip uplatnili podobní preláti na mém bratru o.Cyrilovi prostřednictvím generálního představeného B. Koubiče. Existuje dokument, jehož kopii vlastním, v němž generální představený baziliánů nařizuje baziliánům v Anglii, aby odvolali své písemné dobrozdání na adresu mého bratra a napsali proti němu lživé očernění. Bylo jim přikázáno napsat, že se dozvěděli, že můj bratr je na kázáních pomlouval, že prý oni (baziliáni v Anglii) nic nedělají, nemodlí se, jen jí a dívají se na televizi. Když tuto křivou přísahu, pro tzv. dobro církve, jak to nazval generální představený Koubič, angličtí baziliáni napsali, generální představený písemně přikázal „ve jménu Ježíše Krista pod svatou poslušností“ mému bratru, aby se přiznal k těmto vymyšleným zločinům a činil pokání. Kdyby se k tomu můj bratr na jeho příkaz přiznal, vyloučili by ho z řehole, dokonce i kdyby se kál. Otec Cyril proto napsal věřícím a diecézním kněžím v Anglii, zda opravdu slyšeli z jeho úst pomluvy na jeho bratry baziliány. Věřící a kněží mu odepsali, že nikdy nic takového neříkal a že jde asi o omyl. Generální představený otce Cyrila za to, že se bránil proti očernění a nepřiznal se k tomu, co neudělal, okamžitě, bez soudu a možnosti se bránit, vyloučil z řehole. Myslíte, že to není hřích generálního představeného proti

Duchu svatému? Ale on to učinil s vědomím a se souhlasem státního sekretáře Vatikánu kardinála A. Sodana a Kongregace pro východní církve!

Na Ukrajině jsem spolu s několika bratry baziliány přijal biskupské svěcení z rukou starších řecko-katolických biskupů, kteří nesouhlasili s herezemi a ideologií kardinála Huzara. Svěcení proběhlo bez vědomí kard. Huzara a Vatikánu, podobně jako v podzemí v čase komunizmu. Nebylo pro nás lehké tento krok učinit. Po svěcení jsme napsali papeži dopis, v němž jsme mu oznámili důvod našeho tajného biskupského svěcení a prosili jsme ho o audienci, na které jsme mu chtěli oznámit jména našich světitelů a okolnosti. Odpověď jsme nedostali, což v dané situaci znamenalo, že svěcení bere na vědomí! Metropolité východních církví měli vždy pravomoc samostatně světit biskupy bez předcházejícího souhlasu papeže. Proto také východní církevní právo nemá trest exkomunikace latae sententiae, jedině by musel kompetentní církevní soud dokázat, že takové svěcení bylo bezdůvodné. V historii církve je např. neslavně známý případ Maxima cynika, viz 4. pravidlo II. Konstantinopolského koncilu.

Naše biskupské svěcení, vyvolané potřebou zachování pravověrného učení a záchrany církve, je platné a dovolené! Bezprostředním důvodem byl odpad kardinála Huzara a jeho veřejné hlásání herezí.

Římskokatolické církevní právo vyžaduje ke svěcení na biskupa souhlas Apoštolského stolce. To proto, aby nebyl vysvěcen nehodný kandidát. Tento církevně-právní přípis je užitečný, pokud je církev zdravá a pravověrná. Jestliže však takový přípis slouží opačně a odpadlá heretická hierarchie ho používá k tomu, aby se biskupem mohl stát jen ten, kdo s ní má jednotu ve zradě Krista, tedy používá ho k udržení jednotné linie odpadu např. s kardinálem Vlkem či Huzarem, pak takový přípis ztrácí před Bohem své opodstatnění a je ne na budování, ale na zničení církve, a proto jím není nikdo vázán.

Pravověrní řecko-katoličtí biskupové vybrali právě nás, protože jsme se nebáli veřejně žalovat kardinála Huzara pro jeho hereze papeži a Nejvyššímu soudu Apoštolské Signatury.

Kardinál Huzar ve své knize „Besedy…“ mimo jiné napsal, že papež nemá neomylnost „ex cathedra“. Dále napsal: „‚Cum Petro‘ ano, ale ‚sub Petro‘ ne.“ Kardinál Huzar otevřeně píše, že homosexuálové mohou žít společně, ale že mu je jich líto, neboť nemohou mít děti a jejich láska je neplodná. Dále se kardinál Huzar přiznává, že věští pomocí kyvadélka, zpochybňuje Božství Kristovo a Panenství Přesvaté Bohorodičky. Kardinál Huzar nevěří ve věčné zavržení. Píše, že ti, kteří věří, že by Bůh mohl někoho potrestat věčným zavržením, i když se jedná o velmi vážné pochybení, mají prý ukrutnou představu o Bohu.

Vzpomínám si na můj poslední rozhovor s kardinálem Huzarem. Kardinál Huzar předal bez našeho vědomí všechny naše osobní údaje tajné bezpečnostní službě (SBU), obvinil nás z imaginárních zločinů a domáhal se naší deportace z Ukrajiny. Na seznamu bylo 23 osob. Kopie tohoto dokumentu se dostala do našich rukou. Když jsem se kardinála Huzara zeptal, jak mohl tak protizákonně a neevangelijně jednat a jaké má důkazy, on se jen cynicky usmál a řekl: „Argumenty budeme teprve hledat“!

Domnívám se, že většina z vás si myslí, že jsme byli odsouzeni řádným církevním soudem za tzv. nezákonné přijetí biskupského svěcení a vyloučeni z církve. Realitou však je, že pouze diecézní soud, navíc námi obžalovaného kardinála Huzara, nás bez jakékoli kompetence soudil, přestože jsme byli jako členové baziliánského řádu exemptní tj. vyjmuti z pravomoci diecézního biskupa, a k tomu ještě biskupové. Kompetenci k takovému soudu měla pouze kongregace anebo papež. A hlavně nebyli jsme souzeni za tzv. nezákonné přijetí biskupského svěcení, ale za to, že jsme si dovolili napsat stížnost – žalobu na kardinála Huzara do Vatikánu. Na soudu nám nedovolili se hájit ani podat důkazy o Huzarových herezích. Tvrdili, že kardinál se nemůže mýlit.

Po našem odvolání k Apoštolské Signatuře se nejprve podařilo zahájit řádný soudní proces i se zapojením advokátů. Když si ale vatikánští hierarchové uvědomili, že diecézní soud neměl kompetenci nás soudit, apelační proces narychlo přerušili a bez soudu nám pouze oznámili, že žádný soud už nebude. V Římě prý se sešli kardinálové a sami se rozhodli, že nás vylučují z baziliánské řehole a dodatečně potvrzují výrok Huzarova soudu. Tento jejich „dokument“ se rovněž dostal do našich rukou.

Ne my, ale odpadlí církevní hierarchové se oddělili svými apostatickými herezemi a porušením základních principů spravedlnosti od Krista a od Jeho Církve. My zůstáváme věrni apoštolské Tradici a reprezentujeme katolickou církev jako pravověrní nástupci apoštolů. Když Pán Ježíš umíral na Golgotě, v té chvíli mělo na světě Pravdu jen několik málo lidí, ti, kteří věrně stáli pod křížem. Zbytek lidí i celá starozákonní církevní hierarchie byli ve lži, odděleni od Boha.

Jak je to s platností či neplatností svátostí udělovaných skrze heretiky anebo apostaty?

Připusťme „Husovu“ herezi, že kněz či biskup žijící v těžkém hříchu vysluhuje svátosti neplatně.
Mistr Jan Hus nejpravděpodobněji vycházel z konkrétní situace a měl na mysli preláty, kteří permanentně, veřejně a cynicky žili amorálním způsobem života, ztratili tak víru, stali se praktickými ateisty a Bohu se vysmívali. Měl tedy na mysli apostaty, a proto měl

v tomto kontextu pravdu, že nimi udělované svátosti jsou neplatné. Totiž, že u nich jde o pouhé „pobožné“ divadlo.

Pro scholastiky bych zde chtěl připomenout jednu prostou realitu, že kněz nebo biskup, který dlouhodobě žije ve smrtelném hříchu morální (ne dogmatické) povahy a nečiní z něho pravdivé pokání, se stává praktickým ateistou. Takový bude jen těžko schopen mít intenci vysluhovat platně svátosti a činit to, co činí Kristova církev při jejich udělení. A bez toho, jak všichni víme, se svátosti neuskutečňují.

Uvědomme si rovněž, jaké hereze se dnes staly oficiálním učením katolické církve na všech teologických fakultách a porovnejme jejich závažnost s „herezí“ Jana Husa. Jaký konec by asi čekal ty, kteří by toto jiné evangelium hlásali v době Husově?

Jde o tyto hereze:

1. Popření inspirace Písma Svatého. Skrze tzv. historicko-kritickou metodu je popřeno veškeré nadpřirozeno v Písmu Svatém. Učí se o tzv. Kristu víry, a o tzv. Kristu historickém, který, jak řekl arcib. Zöllitsch, nezemřel za naše hříchy, ale pouze ze solidarity s trpícími. O Kristově Božství a Jeho vzkříšení se dnes mezi teology a hierarchií může mluvit jen v symbolických termínech – chce-li někdo dokončit teologické studium a stát se knězem!

K čemu taková víra? Proč tedy být křesťanem? Z takového pohledu je nám jasné, proč katolická hierarchie a teologové tvrdí, že všechna náboženství jsou si rovna a vedou prý k jednomu jejich bohu, avšak s malým „b“. Toto je učení New Age, učení antikrista.

Nač tedy taková víra, která nás nemůže spasit a dát nám odpuštění hříchů? Ještě dnes se musím bolestně pousmát nad tím, jak nám na hodinách Starého a Nového zákona tvrdili, že Pán Ježíš nechodil po moři, ale skákal po kamenech, a že prorok Eliáš umřel obyčejnou smrtí, avšak Židé si vymysleli legendu o jeho tzv. nanebevzetí na ohnivém voze. Podle tohoto nového heretického magisteria teologů evangelia nenapsali apoštolové a knihy SZ vůbec nemusíme brát vážně. Dodnes nemohu zapomenout na to, jak jednou při hodině NZ jsem zacitoval z evangelia Marka 16,16n. Celá třída i s profesorem se na mě z hněvem osopila: Toto Pán Ježíš nikdy neřekl, to je jen redakce, to se vůbec nesmí brát tak, jak je to napsáno!

Ptám se tedy vás: A jak se to má chápat?! Jan Hus aspoň věřil v reálnou přítomnost Krista v Eucharistii, což se nedá s jistotou tvrdit o dnešních biskupech, teolozích a mnoha kněžích. Písmo Svaté říká: „Kdo by hlásal jiné evangelium, budiž proklet“ (Gal. 1,8-9). Členy Kristovy církve nemohou být ti, kdo popírají základní pravdy víry, i kdyby to byli biskupové nebo kardinálové anebo dokonce papež.

Papež Pavel IV. ve své dogmatické encyklice „Cum Ex Apostolatus Officio“ závazně předkládá Božímu lidu k věření, že pokud se biskup anebo i papež dopustí hereze, je automaticky vyloučen z církve a všechno, co koná, je neplatné!

1. Synkretizmus s pohanstvím – duch Assisi. Od prvního dne, kdy jsem vstoupil do semináře, neslyšel jsem nic jiného než ustavičně omílané „slavné“ Nostra aetete, střípky pravdy a úcta k pohanství. Běda, kdo by tvrdil, že budhistům a hinduistům je třeba zvěstovat evangelium, aby se obrátili a uvěřili v Pána Ježíše a tak dosáhli odpuštění hříchů. Takový opovážlivec by byl ocejchován jako protikatolický fundamentalista, který je proti papeži a hlavně proti Chiare Ljubich. A o absolutní spáse židů či muslimů se nesmělo ani pochybovat. Co ale udělat z tolika citáty z Písma Svatého, které výrazně svědčí proti tomuto novému antikristovému učení? Co udělat s celou dvoutisíciletou Tradicí církve a s miliony mučedníků, kteří raději zemřeli ve velkých mukách, věrni Kristu, než by přijali tzv. ducha Assisi. Je jasné, že někdo se tu musí mýlit. Buďto se mýlí Písmo svaté, apoštolové a mučedníci, anebo současná církevní hierarchie s falešnými proroky, tzv. teology!

Jen si představte, že by apoštol Petr nebo Pavel přišli k pohanům, podali jim ruku a řekli jim, ať se vůbec ničeho nebojí a ani ať se nesnaží stát křesťany, protože to by přece ohrozilo jejich kulturu proniklou magií, okultismem, nenávistí a nečistotou. A dále by tvrdili: „Máme přece stejného boha a všichni jdeme vlastní cestou k němu. Takže žádné pokání a žádná změna myšlení. Hlavně, aby byl mír, třeba i s ďáblem.“

Anebo proč Pán Ježíš i apoštolové spasitelně provokovali Židy: „Kdo nemá Syna, nemá ani Otce.“ (J 5,23) „Jestliže neuvěříte, že Já Jsem, zemřete ve svých hříších.“ (J 8,24) „Já jsem Cesta, Pravda a Život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mě.“ (J 14,6) Měli jim přece dát pokoj a nechat je tak. Hlavně je neobracet, aby nebyly konflikty, všechna náboženství přece vedou k odpuštění hříchů, jak to svým postojem vyjádřil Jan Pavel II.

Pak tedy Kristus za nás zbytečně umíral! Hřích neexistuje. Odpuštění není potřebné. A k Bohu můžeme přijít každý svou cestou. Toto je současné myšlení tzv. katolíků. Anebo snad tomu tak není?

Avšak Pán Ježíš po svém zmrtvýchvstání řekl apoštolům: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat, co jsem vám přikázal.“ (Mt 28,18-20) „Kdo uvěří, bude spasen, kdo neuvěří, bude zavržen.“ (Mk 16,16) A apoštol Petr jednoznačně a beze strachu učil všechny i Židy i pohany: „A není v žádném jiném spasení, neboť není lidem dáno žádného jiného jména pod nebem, skrze které bychom mohli být spaseni.“

Aby to bylo všem jasné, apoštol Pavel zdůraznil, že kdyby přišel on sám nebo jiný apoštol anebo i sám anděl z nebe a hlásal jiné evangelium, než to, co bylo apoštoly hlásáno, ať takový je proklet (viz Gal 1,8-9)!

Pilátovi Pán Ježíš řekl: „Každý kdo je z pravdy, slyší můj hlas“ a kdo z pravdy není, ten Jeho hlas neslyší. Ti, kteří nemilují Ježíše a nejsou před Bohem jako děti, to nikdy nepochopí.

Mistr Jan Hus, jestliže se možná i v něčem z upřímnosti mýlil, ale on toužil po spáse nesmrtelných duší – i prostých věřících i hříšných prelátů. On věřil Ježíšovi, věřil evangeliu, a proto dobře věděl, že kdo neuvěří v Ježíše Krista a nebude činit pokání, nebude spasen. Proto také nebyl lhostejný, a proto z lásky káral i hierarchii, aby nebyli zavrženi. Stálo ho to život. „Nikdo nemá větší lásky než ten, kdo dá život za své přátele.“ (J 15,13)

Dnešní „teologové“ a církevní hierarchie nevěří Ježíšovi a nevěří ani evangeliu. Vymysleli si jiné, tzv. nové evangelium, podle kterého všichni – budhisti, hinduisti, muslimové, židé, satanisti, zednáři atd. budou v „nebi“, bez pokání a bez víry v Krista. Takové myšlení není láska, ale nenávist k Pravdě a k lidem, kteří žijí v temnotě. Je to vzpoura proti Bohu. Bůh hovoří jasně, ale oni drze tvrdí, že je to úplně jinak. A proto jsou oddělení od Krista, od církve a od spásy. Je na nich Boží prokletí podle neměnného Božího slova Gal 1,8-9.

Zde je na místě připomenout slova apoštolů Jana a Pavla: „Každý kdo přestupuje a nezůstává v učení Kristově, nemá Boha. Kdo zůstává v učení Kristově, ten i Otce i Syna má. Přichází-li kdo k vám a nepřináší toto (Kristovo) učení, nepřijímejte ho do domu, aniž ho pozdravujte. Neboť kdož takového pozdravuje, má účast na jeho zlých skutcích (2 J 9-11)“.

„Přikazujeme pak vám bratři, ve jménu Pána našeho Ježíše Krista, abyste se oddělovali od každého bratra, který by se choval neřádně a ne podle učení vydaného, kterého přijal od nás (2 Sol. 3,6)“.

Moje babička se v tomto roce dožívá 99 let. Už moc neslyší, ale „bohužel“, vidí ještě dost dobře. Asi před pěti lety jsem ji navštívil a ona mi hned radostně řekla: „Ríšeňko, už se nemusíme ničeho obávat ani o moje vnučky, které jsou ateistky. Tady v Katolických novinách píšou, a dokonce pan kardinál Duka to potvrdil, že všechna náboženství vedou do nebe a stačí jen věřit v nějaké dobro, abychom byli spaseni. Hlavně, abychom byli hodní“. Bylo mi do pláče. Babička se na stará kolena zásluhou odpadlých katolických

církevníků stala heretičkou! Ztratila víru. Už nevěří Božímu slovu, ale Katolickým novinám. Byl jsem bezradný. Jak jí teď, když už pro starobu neslyší, vysvětlit, že je to jinak? K mému údivu, můj otec, který tam byl se mnou a který je jinak bohužel zastáncem apostatické hierarchie, to nevydržel a hlasitě jí zvolal do ucha: „Babičko, to je blbost!“

Jsou tedy svátosti apostatů platné, nebo ne?

Ještě nerozdělená katolická církev neuznávala do 8. století svěcení a jiné svátosti od heretiků a apostatů, kromě křtu. Ale i v otázce křtu byl velký spor mezi papežem a sv. Cypriánem, protože je samozřejmé, že je rozdíl mezi jednotlivými herezemi a jejich závažností, a aby byl křest od heretika nebo pohana platný, musí být splněny určité podmínky. Diskuse se vedla tedy pouze o křtu a ostatní svátosti se neřešily, protože bylo jasné, že jsou neplatné. Tyto teologické pravdy byly zakotveny i v kánonech prvních koncilů, takže i tridentské „ex opere operato“ musíme brát v kontinuitě víry a platí pouze za podmínky, že vysluhovatel svátostí je člen Kristovy církve. Milost uděluje Kristus, a proto účinnost svátostí nezáleží na morální kvalitě vysluhovatele. Avšak vysluhovatel musí být živým anebo aspoň mrtvým členem církve (tj. má těžký hřích, ale není apostatou – tím, který se vyloučil). Pokud je vysluhovatel vinou apostaze už odřezanou větví – svátost se nekoná! Víra katolické církve byla a vždy je taková, že svátosti udílené proti Kristu, proti intenci Tajemného Těla Kristova a proti Duchu svatému jsou neplatné! Tak například vědomě vybrat a světit na biskupa nebo kněze nekajícího se homosexuála nebo heretika je hříchem proti Duchu svatému a svěcení je neplatné.

To, co se dnes předkládá jako katolické učení, bohužel už není ani křesťanstvím. Copak si například vy můžete dovolit v tzv. katolické církvi říct pravdu o okultismu, duchu Assisi a o historicko-kritické metodě v teologii (HKT) a teď už dokonce i o homosexualitě? Pokud to učiníte, čeká vás exkomunikace! Jenže ta je dnes znakem pravověrnosti a spásy! (všichni mučedníci jsou současnou hierarchií de facto exkomunikováni, a to i s apoštoly i se samotným Pánem a Spasitelem!)

Ptám se vás, kdo uděluje svátosti? Duch svatý, anebo duch antikrista – duch Assisi, duch apostaze? Každý, kdo přijal ducha Assisi a ducha historicko-kritické metody v teologii (HKT) odpadl od Krista a není už křesťanem! Není jen mrtvým členem církve, ale je apostatou, odřezaným od kmene, kterým je Kristus. On ale pověděl: „Zůstaňte ve Mně, neboť beze Mě nemůžete nic učinit.“

Každý kněz či biskup, který má jednotu tzv. víry s „papežem“ Františkem I. a v liturgii připomíná jeho jméno, dává Bohu i lidem najevo, že souhlasí s učením i duchem antikrista, a proto jeho vysluhování svátostí je neplatné! Jediným řešením je pravdivé pokání spojené se zevnějším gestem odřeknutí se současných herezí, vyznání ortodoxie a už nepřipomínání v liturgii pseudopapeže.

Opakuji, Papež Pavel IV. ve své dogmatické encyklice „Cum Ex Apostolatus Officio“ závazně předkládá Božímu lidu k věření, že pokud se biskup anebo i papež dopustí hereze, je vyloučen z církve a všechno, co koná je neplatné.

Modlím se za vás všechny a žehnám vás

+ Metoděj Richard Špiřík Th.D., OSBMr

Biskup sekretář Byzantského katolického patriarchátu

13. dubna 2015

 

Zdroj:

http://gloria.tv/media/WR3vzPHzxHB

 

 

Modleme se za otce Metoděje.

 

 

 

Poznámky k otevřenému dopisu: S obsahem souhlasím. Jen bych se zdržela klasifikace 1. Mistra Jana Husa, až jednou poznáme, u Pána, jak to bylo doopravdy, 2. Svatého otce Jana Pavla II. Duch Assisi je bezesporu špatný, ovšem jakou úlohu v něm sehrál papež Jan Pavel II., také se dozvíme až u Pána. Bezesporu tento papež, stejně jako Svatý otec Benedikt XVI., byl skutečný náměstek Kristův na zemi a víme, z Poselství Varování, že byl(i) až vězněm na Svatém stolci, až tak již tehdy narostla zhoubná síla zednářů i ve Vatikánu.

 

Petra Bostlová

 

Advertisements

Komentáře

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: